.: Mladé a perspektivní
postřílet!
Sedět v kanclu s o třiatřicet let starší babou je pro mne poučné. Bohužel taky k nesnesení. Jsem hodná holka, no vážně, rodiče mne vychovali fakt slušně. Nikdy nikomu nenadávám, nehádám se, pokud to není nutné, starší pouštím sednout a vůbec jim jdu z cesty. Chovám se stejně ke své kolegyni. Ale kupodivu pro ni jsem to nejsprostší, nejhulvátštější, nejnesnesitelnější a vůbec všechno hnusné nej, co si jen dovedete představit, stvoření na světě. A dává mi to pěkně sežrat.
Marty mi minule radil, že se k ní mám chovat stejně jako ona ke mně. A já bych moc chtěla. Ale nedokážu to. Takže když na mne útočí, jen mlčím a maximálně se někdy ozvu s nějakou poznámkou, jenže pak to bývá ještě horší. Protože jsem mladá a perspektivní. A myslím si, že všechno vím. A nikdy se na nic neptám a všechno si raději udělám sama. A nikomu nedávám podklady, s nikým nespolupracuju. A ... no toho by bylo, co už jsem si za ten víc než rok tady vyslechla. Jo a taky mám titul. Což je to největší provinění na světě.
A má pravdu. Neptám se jí, protože se mi málokdy dostane slušné odpovědi. Ano, raději si to udělám sama, než ji prosit o pomoc a pak jen čekat, jestli se někdy dobereme konce a jestli vůbec bude mít náladu mi pomoct. A taky tomu pak líp rozumím a to ji štve nejvíc.
A chtěla jsem k ní být slušná a myslela jsem, že to třeba vztahy mezi námi změní. Teď už si jen přeju, abych dokázala být tak hnusná, abych ji dny tady změnila v peklo, stejně jako to už pěkných pár měsíců dělá ona mně.
Takže milá Jedubabo, máš se na co těšit.
.: 26.01.2006, 15:54:00, Komentáře (0)
.: Svoboda!!!
Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale zatím není nic krásnějšího, než přijít domů do uklizeného bytu, který je tady jen pro mne. Jít spát a neslyšet přitom někoho vedle pařit Diabla. Užívám si.
Ale na druhou stranu – v práci jsem teď od rána do večera, mám toho hodně, ale není to taky proto, že prostě doma nemám co dělat?
Nevím, asi to bude chtít ještě trochu času.
Artur už si našel vlastní bydlení a příští týden si odveze všechny věci. A pak už to bude definitivní.
A já jsem začala pořádně šetřit. Moje finanční situace se totiž během tohoto týdne opravdu drasticky změnila.
Všechno se mění. Konečně.
.: 20.01.2006, 16:40:00, Komentáře (0)
.: Gesta
Sobota: "Do dvou týdnů si něco najdu a odejdu"
"Jestli chceš pryč, tak jdi hned, já s tebou už v jednom bytě takhle nevydržím"
"Fajn, odejdu v pondělí"
Neděle: "Ať uděláš cokoli, tak já své rozhodnutí nezměním, nemůžu s tebou být, musím si všechno promyslet, podváděla jsi mne, nesnáším tě"
Pondělí: "Takže dneska už nepřijdeš?"
"Nevím, možná"
"Jednou jsi se rozhodl, tak se seber a vypadni"
Pondělí odpoledne: "Promiň, nedovedu si představit život bez tebe, chtěl bych se vrátit"
Jdi do háje. Jdi do háje se svými gesty, se svým baťůžkem, ve kterém nebyl ani tvůj zubní kartáček, jdi do háje se svým trpitelským výrazem. Nesnáším gesta, jednám na rovinu a jednala jsem i s tebou – chceš být se mnou? tak buď, ale zvykni si na to, jaká jsem. Nechceš být se mnou? Tak běž. Ale neodcházej, aby ses druhý den vracel. Urážíš mne a snižuješ (alespoň v mých očích) sám sebe.
Už nechci. Neříkám, že už nikdy. Nevím. Ale teď ne. Bylo by to zbytečné, za týden bychom to řešili znovu. Chci být sama, chci se změnit a budu jen doufat, že ty uděláš to samé.
A pak, jednou , možná ...
.: 17.01.2006, 10:51:00, Komentáře (2)
.: Odešel
Prý to není rozchod, prý jen potřebuje prostor. "A to mám teď sedět doma a čekat, kdy a jestli se vrátíš?", ptala jsem se. Neodpověděl. Bylo mi to líto. Nevím, ale asi jsem chtěla, aby zůstal. Ráno jsem se znovu zeptala, jestli teda dneska už nepřijde. Odpověď mne dorazila – "Nevím, možná jo". Všechno se ve mně vzbouřilo.
"Už jsi se jednou rozmyslel, tak se seber a vypadni"
Jsem na něj naštvaná, ale nemůžu mu nic vyčítat. Řekla jsem mu o F. a dala odkaz na blog. Tak proč sakra doufám, že to nemůže skončit?
Nevím, co si myslím, vlastně každou chvíli něco jiného.
Bojím se být sama. Ale zároveň je to výzva, změna, po které jsem tak dlouho toužila a kterou tak potřebuju.
.: 16.01.2006, 9:49:50, Komentáře (2)
.: Fear
Pořád spolu nemluvíme. Ani není kdy, vyhýbá se mi, z práce chodí, když už jsem v posteli a odchází, když ještě spím. Včera v noci vůbec nepřišel. Včera v noci jsem toho moc nenaspala. A nevím, co tím sleduje, nevím, jestli mu opravdu tolik vadím, že jen čeká až vypadnu, jediné, co vím, je, že s ním chci být čím dál tím míň.
A narůstá ve mně vztek. Proč se mám sakra stěhovat zrovna já? Proč musím já ustupovat, když si on vymyslel, že by bylo lepší spolu na čas nebydlet? Proč je to pořád stejné a ten, kdo dělá rozhodný krok jsem vždycky já?
Mám strach, nevím, co bude dál, nevím, co dělat a jak z toho všeho ven. V září odjíždím, to už je téměř jisté, musím odsud vypadnout.
Ale budu se mít kam vrátit?
.: 13.01.2006, 13:59:32, Komentáře (0)
.: Waiting
Řekla jsem: "1. února se stěhuju" a čekala na reakci. Mlčel. Jako vždycky.
V hlavě mám prázdno. Snažím si namluvit, že je to v pořádku, že dělám to, co už jsem dávno měla udělat, že tuhle změnu potřebuju a že to půjde k lepšímu, i když to ze začátku bude bolet. Martyho návrh, abych k němu od února šla bydlet jsem přijala okamžitě a s nadšením.
Jenže si čím dál tím víc uvědomuju, co všechno chci nechat za sebou a že to možná vlastně vůbec nechci. Vždyť já jen chtěla, aby se něco změnilo, abychom se někam posunuli, abych se za pět let neprobudila ve stejném bytě, který není náš, vedle chlapa, kterého si čím dál tím míň vážím. Chtěla jsem jen, aby už konečně začal něco dělat, aby to nenechával jen na mne, abychom rozhodovali spolu a já se na něj mohla spolehnout.
A najednou celá tahle situace vede k rozchodu a já mám chuť na něj řvát – "tohle opravdu chceš???". Ale neudělám to, protože vím, že by řekl, že ne a všechno by se tak nějak ukolébalo do toho známého stereotypu.
Ne, neudělám to, čekám co udělá on, mám pocit, že jsem se snažila až příliš.
Čekám na reakci.
Už pěkných pár let.
.: 10.01.2006, 16:34:00, Komentáře (3)
.: Řekni mi něco pěkného
nemůžu, neumím, nechci
"Řekni mi něco pěkného", šeptal mi včera F., ve chvíli kdy jsem už asi půl hodiny odcházela, v kabátě a s kabelkou v ruce, přitisknutá k němu. "Řekni mi něco pěkného", prosil a tiskl se k mým rtům. Jak ráda bych mu řekla to, co chce slyšet, stejně jako já ráda poslouchám, co mi šeptá. Neřekla jsem ale nic. Jsem v tomhle nemožná. Ještě moc dobře si pamatuju, jak stejně prosil tehdy na začátku našeho vztahu Artur a já stejně tak mlčela jako zařezaná. Neumím to. Nedokážu se otevřít, nedokážu říct jen tak "miluji tě", ani "lásko" ani ... no prostě nic. Mlčím. Políbím ho a doufám, že to bude stačit.
Čeká mne víkend o samotě. Artur opět odjíždí, aby si promyslel, jestli se mnou chce dál být nebo ne. Prý mne má moc rád, ale není si jistý. Ani se mu moc nedivím. Jen bych byla ráda, kdyby se to už konečně vyřešilo. Nebaví mne na sebe mlčet, nebaví mne spát na zemi, nebaví mne pořád dokola přemýšlet, jestli ano anebo ne, nebaví mne, že už to trvá tak dlouho. Nechci se omlouvat, ale kdybych se v tomhle vzduchoprázdnu nepohybovala už téměř dva roky, F. by byl jen jedním z mnoha lidí, které za den potkám a pozdravím.
A kde je moje novoroční předsevzetí?
.: 6.01.2006, 13:58:08, Komentáře (0)
.: Zákaz vstupu!
to nám ten nový rok pěkně začíná
Zapomenout v pátek zavřít v kanceláři dokořán otevřené okno a pak se celý víkend užírat představami, jak postupně zamrzá topení, kytky a celá kancelář se mění v ledové království, nenazvala bych to zrovna ideálně stráveným Silvestrem a Novým rokem. V práci jsem byla dnes proto už rovnou na šestou, abych to stihla vytopit a zlikvidovat případné škody. U turniketů automaticky ťukám PIN, bokama se opírám do skleněné výplně a – málem tady je první úraz, ta otočná věc se nehodlá otočit. Tož sakra, to jsem za ty dva dny ten PIN zapomněla? Tak pro jistotu ještě několikrát, ale mám smůlu, prostě zákaz vstupu. Mám chuť se obrátit a vrátit se domů do teplé postele, ale nakonec se mi daří přemluvit ostrahu, aby mne dovnitř pustili.
V kanceláři je zima. Fakt příšerná zima. Zavírám okno, pouštím naplno topení a jdu si radši pro kafe. Cestou zpátky nečekaně potkávám F. Co tady tak brzo dělá? Chci se mu vyhnout, ale nepodaří se mi to a než se stihnu vzpamatovat dostávám nádhernou pusu. Pokračuju dál do kanceláře, ale je mi v patách a objímá mne a líbá a já si jen stále opakuju – "tohle už přece nechci", ale stejně to chvilku trvá, než jej odstrčím.
Odchází a já na ten polibek myslím celý den.
.: 2.01.2006, 17:09:00, Komentáře (0)
