reeze

.: Vánoční svátky 2010

aneb poprvé v roli matky

Vánoce miluju, vždycky jsem je milovala a ani čím dál tím hororovější svátky s rodinou v minulých letech mne neodradily od těšení se na ty další. Vždycky věřím, že to jednou zase bude skoro tak, jako když jsem byla malá. A loni se to docela povedlo. A protože v nejlepším se má přestat, byly zřejmě loni svátky s rodiči a bratrem na dlouho poslední.
Letos začínáme novou tradici – Artur, já, Citrónek, v Praze a sami. A já se těšila tak, jako snad ještě nikdy. Plán byl, že vše si udělám tak, jako to bývalo doma, nikdo mne nebude kritizovat, že jsem konzervativní a že moc tlačím na pilu, všechno bude perfektní, ale přitom v pohodě a ne s tím hysterickým vyřváváním matky (nebo táty, jak kdy), že letos žádné Vánoce nebudou.

Hm, slovo „nestíhám“ jsem v poslední době používala tak často, že už jsem sama sobě lezla na nervy a na Štědrý den došlo párkrát i na zlostné „dnes prostě žádná večeře nebude“.

Holt jsem si nějak pozdě uvědomila, že první Vánoce o samotě znamenají také Vánoce, které musím připravit jen já sama a nikdo, ale opravdu vůbec nikdo mi nepomůže. A navíc je na přípravu vyhrazeno jen těch pár hodin, kdy je Artur doma a může se věnovat dítěti, které jinak každou moji činnost, která se aspoň trochu nepodobá hraní si s ním častuje docela značně hlasitým řevem. A navíc k němu nesmím být otočená zády, ať už dělám cokoli.

A tak se moje představa, že vše musím být perfektní a zároveň naprosto v klidu a pohodě bila s tím, jak jsem se čím dál tím víc dostávala do skluzu a když se pak hrách rozhodl, že prostě nezměkne, ačkoli se vaří už čtyři hodiny, došlo mi, že tentokrát večeře s první hvězdou na obloze rozhodně nebude. A tak dostal Citrónek dárky, které ho stejně nezajímaly a místo nového autíčka nebo kostek si vytrvale dál držel půlku plastového pouzdra na mé štětečky, které jsem mu jednou dala, když už jsem vážně nevěděla co a ono se stalo jeho nerozlučným společníkem.
A když se šel s tátou koupat, tak já začla plašit v kuchyni s večeří, protože už to teda vážně vypadalo, že letos žádná nebude a čím jsem byla nervóznější, tím více se nedařilo a původně uklizená kuchyň se rychle měnila k nepoznání a já se pořád držela představy, že všechno musí být skvělé a nablýskané a hogo fogo a když jsem tedy konečně zasedli k předkrmu a já si oddechla, že jsem to zvládla, Artur se na mne podíval a řekl „no, ne že by to nebylo pěkné, ale asi by ti vadilo, že máš rozepnutý knoflíček“ a já zjistila, že nejen jeden, ale rovnou tři a navíc mám tu slavnostní halenku oblíknutou obráceně a tak jsem se zasmáli a večeře mohla začít.

A tak mám první Štědrý den v roli matky za sebou a snad trochu poučená to příští rok zvládnu bez toho stresu. (Zde by měl následovat poťouchlý smích).

Jen se nějak zatím nezvládám smířit s tím, že přechod z role dítěte, popřípadě partnerky, do role matky se projevuje také tím, že ač Ježíšek Arturovi nadělil vše to, co chtěl včetně opravdu super stavebnice letadla, o kterou by si ani netroufl požádat (ačkoli mne ta letadýlka po celém pokoji fakt štvou), já dostala nový harddisk, venkovní teploměr (METEOSTANICI – jak jsem byla poučena) a nový nástavec na sprchu.
A tak jsem si vzpomněla na svoji maminku, která taky vždycky říkala, že všichni dostanou to, co chtějí a ona to, co rodina potřebuje a v duchu se jí omlouvala za všechny ty roky, kdy jsem převracela oči v sloup myslíce si, že je nemožná, když ty svátky tolik hrotí.

Teď bych měla napsat něco moudrého o tom, jak se z dětí stáváme rodiči a přejímáme jejich dobré i špatné zvyky, ale jsem už skoro rok na mateřské, nic moudrého ve mně nezůstalo, jsem ráda, že dítě zbaštilo jogurt a snad půjde brzo spát.

A já si pak dám Baileys. Protože můžu. A jsou ty Vánoce.

Všechno nejlepší do nového roku všem.

.: 25.12.2010, 16:32:00, Komentáře (0)

.: Nový život?

Jednou za čas mne popadne touha něco napsat. Přece ten blog neukončím jen tak z ničeho nic. Jenže pak mne nic nenapadá nebo se k tomu prostě nedostanu. Všechno je totiž jinak. A vlastně je vše stále stejné. Nespočetněkrát denně se musím zastavit a jen tak pro sebe v hlavě si říct: tohle je teď můj život, vedle mne je můj manžel a to neustále hystericky ječící stvoření můj syn. Ano, tohle je teď můj život.
Ale stejně se znovu a znovu přistihnu při myšlence, že tohle je jen taková etapa, že to jednou skončí, že přežiju ještě tenhle den a pak už to bude fajn. A ráno se budím s panikou, že je to zase všechno stejné. Vždycky jsem se bála stereotypů a teď mám jeden s velkým S. Tříhodinové intervaly, které končí večer, kdy bych měla jít spát, abych měla energii na další den, ale já se místo toho spánku bráním jako bych se nechtěla probudit do dalšího dne.
A vím, že tohle všechno vyznívá hrozně. Proč si pořizovala dítě, káča jedna, když je teď tak nespokojená?
Ale ne, já nejsem nespokojená, jen od dubna žiji v jiné realitě, na kterou jsem si myslela, že jsem připravená a o to horší bylo zjištění, že nevím vůbec nic a všechno je jinak, ale úlně jinak, než si člověk představoval. A tak se mi někdy zdá, že je to sen, ze kterého se musím probudit.

.: 24.08.2010, 14:46:00, Komentáře (2)

.: Někdy to ven musí

Obvykle tady píšu jen o sobě a nějakým celospolečenským, politickým a podobným tématům se nevěnuju. Ale dneska už se cítím tak mizerně a tak se za všechno stydím, že prostě musím.

Stydím se za to, co předvedli poslanci včera v parlamentu. Stydím se za to, že se platy zaměstnanců státní správy nebudou v příštím roce snižovat ani o ty mizerné 4 procenta (přitom se nějak zapomnělo na to, že v červnu 2009 byly nařízením vlády platy zaměstnanců ve státní správě zvýšeny o 3,5 procenta, takže teď by se to jen vrátilo na téměř původní úroveň a vzhledem k tomu, že inflace je taková jaká je, tak by to snad nikomu vadit nemělo, ne? vždyť je to pár stovek pro jednoho, ale docela pěkný balík dohromady, sakra).

Ne, nemám z toho radost. Protože ač jsem státní zaměstnanec, tak taky nejsem slepá a blbá a taky se trochu přece jen odvažuju považovat za ekonoma. A vidím tu neefektivnost, vidím to, že kdyby se např. náš úřad, dobře, nemůžu mluvit za všechny, ok, tak kdyby se můj odbor zmenšil o polovinu, vůbec nic by se nestalo, jen bychom asi měli práci na celých osm hodin denně (i když ….).

A je mi líto, že obecné povědomí lidí je, že státní zaměstnanci za tohle nesnížení platů budou všichni volit socany a komunisty. Protože já určitě ne. A doufám, že se někdo podobný ještě najde. Že nejsme všichni tak blbí.

Jenže potom sedím skoro celý den na školení, jaké bylo to dnešní. A poslouchám ty tupé báby z úřadu, které bez přemýšlení, bez vyslechnutí různých argumentů a různých názorů, mají ten svůj názor jasný už od začátku a samozřejmě jsou nejvíc slyšet. A ti rozumní lidé, kteří něco dokázali, kteří jen nesedí na zadku celý den a nebrouzdají celou pracovní dobu po internetu, nemají proti těmhle šanci, protože jsou tou všudypřítomnou arogancí a neslušností udupáni do země a jejich slušné a rozumné argumenty, které se ale trošku liší, nemají šanci. A jako nejchytřejší působí nakonec ten, který mluví nejarogantněji, který shazuje ty ostatní všem známým „profesorským“ způsobem. A přitom už nikomu nedojde, že mluví o něčem jiném, že používá podpásové argumenty, na které nejde rozumně reagovat, ale přitom se odklání od problému a celá debata se najednou týká něčeho úplně jiného. Ale jemu, jemu se tleská.
Je mi z toho špatně.

A říkám si, že bych se měla zvednout, všem říct od plic, co si o nich myslím, zastat se těch, co přišli s dobrým úmyslem něco popsat a vysvětlit (třebas i z jiného úhlu pohledu než jsme zvyklí) a teď jsou nesmyslně a sprostě napadáni a odejít středem a začít se věnovat něčemu, co má smysl, co třeba někomu pomůže.

Jenže já jsem taky slaboch a nemám na to. Takže jen sedím, mlčím a je mi ze všeho špatně. Ale neozvu se. Jsem jen jedna z davu tupých ovcí, které sice mají svůj názor, ale naplno ho řeknou tak maximálně doma manželovi u pečení vánočního cukroví.

Prostě se stydím. Za ně, ale hlavně asi za sebe.

.: 10.12.2009, 15:54:00, Komentáře (3)

.: Tak se narodil

Moje nejlepší kamarádka, to trdlo ztřeštěné, které se mnou prožilo tolik dobrého a zlého a přesto se se mnou stále ještě baví, má kluka. A já jsem v šoku a od rána se mi do očí derou slzy a všechno dělám v takovém podivném transu. Přitom to samozřejmě není překvapení, narodil se v termínu, s břichem jsem ji viděla snad stokrát, mluvila s ní poslední měsíce denně, ale stejně je to šok, nějak si na tu představu nemůžu zvyknout. Snad se to změní, až je dneska oba uvidím.

A ještě větší neuvěřitelnost je, že mne to za pouhé čtyři měsíce čeká taky. To už svou hlavou vůbec nedokážu pochopit. Možná je to tím, že ač v šestém měsíci, těhotenství na mně nejde poznat, to je ta výhoda obézních hrochů, jsem prostě stále stejně tlustá a to, že se v pupku skrývá někdo další je jen takový bonus navíc :-) Jenže to bych nebyla já, abych to všechno příliš nekomplikovala, od začátku vlastně čekám, že bude něco špatně, že to nedopadne a tak jsem vždycky znovu a znovu překvapená, když procházím jednou lékařskou prohlídkou za druhou a všechno je, tak jak má a Citrón (pracovní název) pořád v břiše je. A já jen doufám, že příroda zařídí své a nějaké ty mateřské pudy se dostaví, protože zatím kde nic tu nic a já nemám chuť ani nakupovat výbavičku a zařizovat ty další důležité věci, ale vlastně mně rozčilují i ty dotazy ostatních, jak se cítím, jestli už se těším, jestli už zařizuju dětský pokojíček (jak asi? žádný nemáme a vlastně ani nevíme, kde budeme bydlet) a podobné blbosti. Nechci se o tom bavit.

Možná budu příšerná matka. Možná budu normální matka. Nevím. Vím jen, že se toho všeho hrozně bojím. Jen se utěšuju, že je to normální, jen o tom všechny ty nadšené „těhulky“ z různých internetových diskuzí nemluví.

A nebo jsem prostě jen divná. A na to už bych měla být celkem zvyklá, ne? :-)

.: 3.12.2009, 12:13:00, Komentáře (0)

.: **bez titulku**

Asi je na čase něco napsat.

Místo dědečka je teď v nemocnici pro změnu babička. A je na tom špatně. Máma má tak aspoň smysluplnou činost, protože se musí starat o dědu a tak nemá čas litovat se a topit v depresích. Jenže nemá čas taky zajít si pro svou obvyklou dávku prášků a já pak už zase slyším, že je dobrá, že to zvládá i bez pilulek a jen se děsím toho, kdy a jak to skončí tentokrát, protože tohle už tady přece bylo.
Babičce je zle a dědečkovi taky. Jak by ne, je jim oběma přes osmdesát. Stáří v nemoci je hnusné a smutné.
A mně je taky hnusně a smutno, protože sedím v kanclu čtyřista kilometrů daleko a nemůžu pro ně nic udělat, nemůžu s nimi být, dovolená není a neplacené volno si dovolit fakt nemůžu. A stejně mi všichni nakazují, že nemám nikam jezdit, nemám se stresovat a mám myslet jen na sebe. Zvláštní.

Vždycky jsem obdivovala kamarády a známé, kteří se po hlavě vrhali do manželství, kupovali byty, rodili děti. Já nic takového nikdy extra nechtěla, hypotéky se bojím jak čert kříže, manželství pro mne bylo dlouho symbolem konce svobody (z toho už jsem teda vyrostla) a mateřství? Dejte pokoj s dětma. Žádné mateřské city se ve mne nikdy neprobudily, žádná touha po dětech, sice jsem si uvědomovala, že asi by bylo fajn děti mít, jen jsem si u toho nedokázala představit sebe. Jak bych já mohla vychovávat dítě? Jak mám někomu vštěpovat nějaké hodnoty, něco ho učit, vychovávat, když sama nevím, co chci a co ne, sama v sobě tápu a pořád si sama sebou nejsem jistá, svými názory na to, co je špatné a co dobré, pořád jen pochybnosti, sebeshazování, obviňování, výčitky.

Hm, tak teď mám takových šest měsíců na to, abych si to v hlavě srovnala.

.: 17.09.2009, 13:47:00, Komentáře (2)

.: Co mě dnes rozesmálo

aneb – jo, někdy mi fakt stačí málo

Tři relativně malí kluci v metru:

"Hele, víte, že Michael Jackson žije?"


"Jasně, sem ho dneska viděl na Pražskýho povstání"

.: 17.07.2009, 21:19:00, Komentáře (1)

.: Potřebuju chlapy !!!!

Titulek jako stvořený k tomu nalákat na tento skomírající blog pár dalších čtenářů, jenže já to myslím opravdu vážně. Poslední dobou si čím dál tím víc uvědomuju, že v mém životě chybí chlapi. Jasně, jednoho doma mám a skvělýho (někdy na zabití), tak na co si stěžuju. Jenže já byla zvyklá na chlapy-kamarády, s těmi jsem si vždycky rozuměla nejvíc a v průběhu života jsem jich taky několik měla, jenže se někam ztratili nebo jsem odešla a tenkrát si ještě neuvědomovala, že se vztahy musí pěstovat, aby vytrvaly. Nevěděla jsem to a nechala to plavat a když jsem se pak chtěla vrátit a navázat na to, co bylo, najednou nebylo jak a s kým. Všichni už byli jinde. A já mám poslední dobou pocit, že jsem to strašně zkazila, ale nejde to vrátit.

A najednou se mi do snů vkrádají postavy a tváře, na které jsem si už zvykla nemyslet. Tak třeba včera to byl Stromek, toho jsem neviděla nejmíň deset let, a přece byl pro mne tak důležitý, jediný, který dokázal pochopit mé tehdejší zmatené dopisy ovlivněné stavem mysli, ale hlavně různými dalšími látkami, nikdy nezapomenu na tu prokecanou noc s becherovkou a broskvovou vodkou (fuj!) v plastových dětských hrníčcích, „je co kouřit a je co pít a je mi fajn tak sedět vedle tebe“ už nikdo nezazpívá s takovým významem jako on.

A stejně jako po zamilovaných snech, které se mi občas zdávají a bohužel v nich nevystupuje Artur, ale někdo úplně úplně jiný, se ráno budím s pocitem štěstí, které vystřídá lítost, protože to není pravda, to, že jsme byli zase spolu, nebyla pravda.

Celý den jsem pak jako omámená a vzpomínám na něj i na ostatní. Kde je L., který jen pro mne napsal tu nejkrásnější nemilostnou báseň na světě, R. který mne při jedné mé depce vytáhl na hory a nedal mi ani chvilku vydechnout, abych pak po úporné túře věděla, že na žádné černé myšlenky už není místo a kde je Anděl, který tady vždycky byl, ať už chodil s tou nebo jinou, vždy jsem mohla přijít a byl tu pro mne (i když jsem mu pak musela půjčit nejmíň dvě stovky, aby si mohl kytkou usmířit současnou vyvolenou, na rozdíl od nich mne ale nikdy nepodved.)
Jsou jinde. Všichni. A vím, že je blbost, snažit se minulost vrátit zpět. To ale neznamená, že to nebolí.

Chybíte mi, kluci. Strašně.

.: 8.07.2009, 16:59:00, Komentáře (3)

.: Dneska je fakt krásně

Cože? Že se ode mne neočekává takto optimistický začátek?

Ale jděte, já jsem přeci veskrze optimistická, nadmíru vtipná a usměvavá osoba. Jen tady na blogu to není vidět. A dneska mi prostě musí být krásně, když je venku stejně jako včera, jen ta vlhkost je snad nižší a já se nemusím pařit v saku, bořit se v lodičkách do trávy, přitom se snažit plastovým nožíkem ukrojit kus steaku a zpocená až s prominutím na prdeli se tvářit, že jsem distinguovaná dáma a sofistikovaně konverzovat s důležitými lidmi, kteří o mně za pět minut nebudou vědět a proč by taky měli. Já na ty hogo fogo akce prostě nejsem a tak jsem dneska nazula žabky a zkrácené džíny a triko a to je dneska nádherný den, viďte? Zvlášť když se dneska po práci nemusím vracet na to nenáviděné sídliště, kde ještě nějaký čas budu muset bydlet, místo toho si to s Arturem namíříme za hranice všedních dnů. Sice opět nebudeme ve Varech, ale co, vždyť oni to tam ostatní zvládnou bez nás a vím, že nikomu chybět nebudem.. A poslední dobou už mne to ani nijak nemrzí, že bych konečně začala rozlišovat priority?

A tak to klidně znovu zopakuju – že je dneska krásně a že je mi dobře.
Jen – pokud si smím něco přát, tak, ryze soukromně, si strašně strašně hrozně moc přeju, aby šla dneska mamka od babičky rovnou domů.

Pěkný prodloužený víkend, lidi, ať už budete kdekoli :-)

.: 3.07.2009, 7:47:00, Komentáře (0)

.: Nezodpovědná

Intervaly, ve kterých cítím svíravou potřebu vypadnout alespoň na chvilku z této země (nebo spíš z tohoto života) se zkracují.
Není to ani dva měsíce, co jsem se vrátila z už druhého útěku do Daleké země a já už zase brouzdám po serverech a ztrácím se v možnostech. Jsem tak trochu limitována skutečností, že na tenhle rok mi zbývá pouhý jeden den dovolené, takže si moc vyskakovat nemůžu. A taky chceme koupit byt. A taky bych už konečně měla otěhotnět. A taky jsem snad jediná z celé rodiny, které ještě nějaké peníze zbyly a měla bych co nejvíc šetřit, abych mohla našim aspoň zaplatit nájem nějakého kamrlíku, až v (obávám se že ne až tak vzdálené době) přijdou o všechno a skončí pod mostem.
Jenže čím víc se mne řítí povinnosti a odpovědnost, tím víc jsem nezodpovědná, tím víc utíkám. A tak když se jdeme podívat na byt, který by nestačil ani pro dva, ale na který ani dva relativně slušné platy nestačí, potom, co řeším s neobvykle rozumnou a střízlivou mamkou sociální pracovníky, ošetřovatelku, koupi nemocniční postele včetně hrazdičky pro nepohyblivého dědu s kombinací Parkinsona a Alzheimera (to má tak někdo štěstí, že?), sedám k internetu a během několika kliků je rezervován a zaplacen hotel na prodloužený víkend a několik set eur je v háji a já bych se měla stydět.
Ale nestydím. Útěk sice není řešení, problémy narůstají a narůstat budou, ale chvilkové pocity štěstí mi za to stojí. Jiná už nebudu. A paradoxně mne tohle poznání naplňuje klidem.

.: 4.06.2009, 9:38:00, Komentáře (2)

.: Výžblebt

Abych to aspoň měla někde zaznamenané.

Vždycky jen na chvíli mi může být dobře, vlastně kecám, je mi docela dobře skoro pořád, alespoň na povrchu, dokážu zachovávat klidnou a veselou tvář a ta se může tak trochu i přelinout do duše a chvíli mám pocit, že je všechno v pořádku, že to bude dobré. Ale když si dovolím nahlédnout hlouběji, tak je mi jasné, že to tak není, není to dobré a není vidět, kdy se to může zlepšit. Jak může být dobře, když se dějí zároveň všechny ty věci a já přitom stojím na místě a jen se rozlížím a nevím, kam se vrhnout dřív, co udělat, komu pomoct, jak se rozhodnout. Vždycky jsem si myslela, že nejlépe dokážu pracovat v mezních situacích, ve stresu, když už je to všechno na poslední chvíli. A asi je to i pravda. V práci Ale ne v normáním životě. Jako bych se nedokázala pohnout z místa a přitom už mi vlak ujel dávno a já bych měla sakra pohnout zadkem, abych ještě stihla ten následující. Ne, není mi dobře. Děda je přivázaný na lůžku v nemocnici a já se o tom dozvím až skoro týden poté, co jej tam odvezli. Protože nemám kontakt s domovem. Protože je moje máma alkoholička a buď mi nebere telefony, protože někde leží a chce umřít a nebo „nemá čas“. Protože tátovi krachuje firma a už to není jen prázdná fráze. A já sedím a jen čekám, kdy zazvoní telefon. A on zvoní tak málo (ještě nedávno bych za tohle byla vděčná, ale to jsem netušila, jak to opravdu je) a jsou to vždycky jen špatné zprávy nebo lži, které ale nikdy dlouho nevydrží. Jenže pak už zase nic a nikdo mi to nezvedá. A já mám zrovna teď takový zoufalý pocit, že na světě nikoho nemám, jen toho Artura a pak mne najednou popadne panický strach, co když se s ním něco stane? A vím, že takhle uvažovat nesmím, ale nemůžu si pomoct, sakra, všichni mi někam zmizeli, žijí si své životy a já zůstala tady a najednou nevím, jak z toho ven.
A možná i vím, ale vzhledem k tomu, co se děje kolem mne, tak se bojím odpoutat, bojím se skočit, aby to náhodou nebyl skok definitivní a nebylo návratu.

Do prdele, já chtěla psát konkrétně, aby tu blbou náladu nasál počítač, internet, někdo jinej a zase mi z toho vycházejí jen abstraktní kecy. Přitom blbá nálada pramení nejen z těch pocitových, ale hlavně z konkrétních věcí – holce, kterou nemám ráda se dneska narodila holčička, moje nejlepší kamarádka a jediná jistota kromě Artura je těhotná, neznám nikoho ve svém okolí, kdo by nebydlel ve vlastním bytě, ovšem samozřejmě, kromě mne a Artura, že? a na vlastní se prostě nezmůžem asi nikdy, v práci mám sice klídeček, ale umím toho čím dál tím míň, resp. skoro nic. No a pak taky ty podružnosti – že matka je alkoholička, u které už člověk nikdy neví, co bude, chvíli nahoře, většinou dole, táta je na dně, dědeček někde zavřenej a přivázanej, babička snad ještě víc nemocná než on a brácha, který si žije vlastní život na severu a na celou rodinu zvysoka s..e.

Ale může být i hůř, já vím.

.: 29.05.2009, 12:22:00, Komentáře (0)

.: Přemýšlení

jak jinak :-)

Tak jsem zpět. Teda, já už jsem zpět skoro měsíc, jen se z toho pořád nedokážu vzpamatovat. Návrat do reality byl drsný a nějak se to nelepší. A tam bylo tak dobře. Nikde na světě není žádné podobné místo, kde bych se cítila tak doma jako právě tam. Nikde se necítím tak přirozeně a jistě. Jen tam. Ale museli jsme se vrátit, jak jinak. A teď se na tu zemi na druhém konci světa snažím raději nemyslet, ale jednou za čas se mozek zatoulá až k ní a mne najednou bodne u srdce, že už tam nemůžu být, že to skončilo, že bůhvíkdy zase …povede se to vůbec ještě někdy? Mám se pokusit o to skoro nemožné a snažit se emigrovat? Zvládla bych to? Zvládli bychom to? Já už přece na věci nejsem sama. Po návratu jsem se cítila dobře jen chvíli, asi jen těch pár hodin, co se jelo z letiště z Vídně do rodného města, těch pár hodin, kdy jsem si myslela, že se opravdu všechno zázračně spravilo. Po půl hodině doma jsem pochopila, že všechno je jen přetvářka, nic se nezměnilo. A po měsíci už vím, že je naivní myslet si, že ještě někdy může být všechno jako předtím. Vždyť ani nevíme, kdy to „předtím“ bylo? Než začal táta s firmou? Nebo když máma skončila v práci a šla k němu? Když si poprvé otevřela flašku sama? Když si ji poprvé sama pro sebe koupila? Pátrám v paměti, kdy to bylo – to dobré, kdy jsme si mysleli, že jsme trošku trhlá rodina, ale máme se rádi a všem se daří? Už si na to nevzpomínám. Všechny vzpomínky vymazaly ty poslední roky. A přítomnost, kdy se bojím každého zvonění telefonu, protože to může být jeden z nich a já už raději nechci nic vědět, nechci s nimi mluvit a zároveň nedokážu přestat myslet na to, co se zrovna teď u nich děje, jestli je to aspoň trošku dobré nebo zase úplně špatné. A cítím se bezmocná a zároveň strašně naštvaná, protože mne to omezuje. Jako bych nemohla žít vlastní život, protože musím pořád řešit ten jejich. A už mne to nebaví.

.: 30.04.2009, 7:59:00, Komentáře (6)

.: Odpočítávám

Už opravdu potřebuju vypadnout. Pořád si říkám, že mi nic není, všechno zvládám, práce je v pohodě, prachy taky, vztah s Arturem mimořádně stabilizovaný až na mé občasné hysterické výlevy, ale to je normálka, máma se jako zázrakem zklidnila, čemuž se nechce věřit po těch stavech v závěru loňského roku, ale zatím to funguje, tak snad – ťuk ťuk na dřevo, ve firmě jsou sice problémy, ale pořád jedeme, táta to řeší a ještě stále na to má energii. Takže se vlastně nic neděje. Jen já už to nemůžu vydržet a jako malé dítě si každé ráno odříkávám, tak ještě jedenáctkrát se vyspím, devětkrát půjdu do práce a pak konečně jedem.

Jo jasně, že se toho taky trochu bojím. Jaké to vlastně bude, jestli jsem si to celé nevysnila až tak, že se zákonitě dostaví zklamání, jestli nám budou stačit nasyslené peníze, jestli nezkolabuju hned na první túře, jestli v záchvatu vzteku a pocitu nepochopení nepropíchnu Artura novými teleskopickými holemi a vůbec, jestli vlastně přežiju být s ním šest týdnů čtyřiadvacet hodin denně. Ale veškeré pochybnosti jsou minituarní proti tomu, jak se těším a hlavně proti tomu, jak plné zuby mám práce, lidí tady, nadřízených, jak se musím nutit, abych vůbec ráno vstala z postele a jela do kanceláře. Dnes mám schůzku s panem nejvyšším a místo, abych se na ni připravovala tak, jak by se asi na jednání s takovou osobou slušelo, od rána přemýšlím, jak se tomu vyhnout.

Prostě potřebuju pryč, alespoň na těch pár týdnů, nikdy nejsem schopná dlouho vydržet ve stereotypu a tenhle mne ubíjí tak, že je ze mne naprosto nudná, nezajímavá bytost bez energie (zvlášť když to vypadá, že jsem snad skoncovala se závislostí, což je sice pozitivní, ale sakra, co teď bude mou hlavní charakteristikou? :-) ).

Zkrátka už se nemůžu dočkat a tak stále – zas a znovu – ještě devětkrát půjdu do práce, ještě jedenáctkrát se vzbudím …….a zítra zase o něco blíž

Poznámka na okraj z jiného soudku: včera jsem byla v kině na Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Byla jsem opravdu zvědavá na film, na který jsem četla tolik protichůdných reakcí. A teda, kdybych na tom nebyla v Gold Class na Andělu, kde jsou fakt jako hódně pohodlné sedačky, kdybych přitom nevyzunkla skoro celou láhev úžasného Rulandského a kdyby přes uličku ode mne neseděl Karel Gott, takže jsem se opravdu mohla cítit, že jsem snad v jiném světě :-), tak bych se unudila k smrti. Never more.

.: 9.02.2009, 14:34:20, Komentáře (1)

.: **bez titulku**

Tak jsem napsala fakt pěkný příspěvek o konci. Jak už to přestává mít smysl, jak se původní předsevzetí psát upřímně a bez ohledu na názory lidí zaseklo na touze vypadat před těmi, na kterých záleží alespoň trochu lepší než vlastně jsem, jak už mne přestává bavit být virtuální Reeze a raději bych byla někým skutečným a nemusela se pořád ohlížet a vyrovnávat s tím, co všechno špatného jsem dělala před rokem, dvěma. Fakt se mi ten příspěvek povedl a já si se slzou v oku říkala, že lepší ukončení blogu jsem fakt ani napsat nemohla. Jenomže ve chvíli, kdy jsem tyto své fakt jako dobře napsané věty chtěla pustit do virtuálního světa, něco se zaseklo. Teda ne počítač nebo tak něco, prostě já jsem se zasekla. A zalekla se té definitivní tečky. Protože se znám a když už bych skončila, tak by mi hrdost nedovolila se vrátit, takových konců už tady přece bylo a na to já nějak nejsem. A já se najednou toho definitivního konce bála. A tak jsem zaseklá seděla před počítačem a nevěděla, co dělat. A protože už bylo pozdě, tak jsem příspěvek uložila a řekla si, že se na to vyspím a uvidím. Jenomže mezitím, co jsem se několikrát vyspala a furt nic neviděla, ukončil svůj blog (pro mne tak důležitý) Sejra . A samozřejmě, že měl podobné myšlenky a napsal to tisíckrát líp než já. Takže teď už ten svůj pitomý zápisek fakt publikovat nemůžu.

No a tak si říkám, že mi tedy asi není dáno skončit, jen tak trochu nevím, jak dál. A mám pocit, že jediným řešení je vrátit se k původnímu konceptu, psát bez ohledu na ostatní, upřímně, možná někdy krutě až zle, psát tak jak to je, nesnažit se za každou cenu zalíbit, nic neočekávat, nic si neslibovat.

Návrat k začátkům. Snad. If it makes sense.

the only way out is through ….

.: 5.02.2009, 15:19:00, Komentáře (0)

.: PF 2009

Za poslední tři měsíce jsem dospěla víc než za těch předchozích třicet let. Tolik se toho stalo, že ani nemám sílu o všem psát. Nevím, proč se všechny ty tragédie musely nakupit do těch posledních měsíců a taky nevím, jestli už jsme u konce nebo budeme pokračovat.

Všem, kteří mne stále ještě čtou, děkuji. Moc sice nerozumím, proč to děláte, ale děkuji.

Hodně štěstí do nového roku.

Myslím, že ho všichni budeme potřebovat.

.: 31.12.2008, 11:22:00, Komentáře (3)

.: California dreamin´

all the leaves are brown .... and the sky is grey

Už jsem o těch sinusoidách párkrát psala. Jak to pořád probíhá tak nějak nahoru a dolů. Jak je mi chvilku dobře a pak najednou strašně zle, Jak mi jeden telefonát zvedne náladu a druhý okamžitě hodí do smutku. Jeden příběh totiž vždycky může mít dvě verze, každou úplně jinou. Jednu pozitivní, veselou, vlastně takovou normální, druhou pak temnou, která tu předchozí úplně obrátí naruby. Jenže nejhorší je, že ta druhá je pravdivá a ta veselá byla jen hra, hra, která nejde v telefonu poznat. Zvonění telefonu mi vůbec v poslední době obrací žaludek naruby. Bojím se. Bojím se, kdo to bude. Jestli máma a budeme si buď vesele povídat a předstírat, že je vše v pořádku, nebo bude chtít něco řešit a já budu rozumně argumentovat (protože já jsem hrozně rozumná, víme? ) a když se dotknu citlivých míst, tak se jedině dozvím, že „ty mne ničíš“ a pak ten telefon položí a já se budu se cítit jako ta nejhorší. Nebo táta??? No tak to snad raději ne, protože to jsou vždycky špatné a ještě horší zprávy a pak hodinový monolog, panebože, když mi táta řekne, že mám hezkou tvář a že mu připomínám babičku, kterou jsem nikdy neviděla a že i když mne slyší jen po telefonu, tak to je jako bych seděla vedle něj, tak je to opravdu síla, protože tohle není on, kde jsou ty jeho kecy, které mne shazují, že jsem tlustá a že vůbec nehubnu, tohle je něco jiného a já si uvědomuju, že když tohle říká, tak je na tom špatně, a chce se mi hrozně brečet, jenže nemůžu, moc dobře vím, že nikoho nemá a že jsem jediná, s kým si o tom může promluvit, prostě teď musím být ta silná. Nebo ten telefonát taky může být Týna. Která mne má ráda. Vlastně moje jediná opravdová kamarádka. Jenže tak strašně jiná než já. A já jí to všechno vysvětluju a přitom se přistihnu, jak jsem nepříjemná a zlá, protože mne nechápe, protože to nemůže pochopit a za své chování se omlouvám, uvědomuji si, že jsem nepříjemná, omlouvám se, ale přitom bych chtěla jen klid. Nebo změnu. Nebo někoho, kdo by mne přivedl na jiné myšlenky. Ale to jsou jen sny. Tahle realita, která nastala, je tady a musí se prožít. A jsem o ní schopna psát jen tehdy, když se trochu připiju (i když vlastně jsme přece všichni přestali pít, kvůli mámě, aby to měla jednodušší, jenže její nemoc vlastně až tak úplně jednoduchá není), ale já jen tvrdím, že nepiju a přitom vlastně lžu a z toho je mi taky smutno. Protože se nic nezměnilo. Protože je to pořád všechno hrozně těžké. Protože každá minuta štěstí je vykoupena mnoha minutami slz a breku a zoufalství. A jsem patetická a možná přeháním.


Já jen prostě nevím, jak dál

.: 13.12.2008, 22:28:00, Komentáře (1)

.: Útržek z dnešního mailu

protože nemám sílu něco dalšího vymýšlet a psát ...
Zase mi volal taťka, už absolutně nezvládá, s mamkou je to prý šílené, že se to už nedá vydržet, teď je poledne a ona oblečená leží zase v posteli, telefon nezvedá …

Taťka řekl, že máme na Vánoce zůstat v Praze (stejná věta jako minulý rok) ….

A já vůbec nevím, co mám dělat …

Telefon mi nezvedla, stejně když s ní mluvím, tak mám pocit, že všechno jen kazím, taťka si to myslí taky, že on to všechno jen zhoršuje …


Já už jsem z toho fakt v koncích, chápu tátu, že nemá sílu se o ni starat. zvlášť když to vypadá, že mu krachne firma ….

Ale nevím, co můžu dělat já …

A strašně mne to štve …a zároveň se bojím, že se to všechno chýlí k nějakému hodně špatnému konci

.: 12.12.2008, 13:49:00, Komentáře (0)

.: Forgetting ...

Znovu mi vstoupil do snu. Naprosto neočekávaně, protože jsem na něj dlouho nemyslela, nikde ho nepotkávala, jako by v tomhle městě už ani nežil. A přesto je zpátky v mých snech. A je to krásné. Divně krásné, protože to není hezký sen, je to vlastně noční můra, ve které se promítají všechny ty zlé věci, které se staly v minulých dnech, všechny ty hrůzy, které mohly přicházet postupně, ale nahromadily se do jediného měsíce, snad abych si pořádně uvědomila, že nikdy nic není jisté a během vteřiny může být vše jinak. Velmi nepříjemný sen, kde jediným světlým bodem je On, jeho přítomnost mne naplňuje klidem, protože je tady a já s ním můžu všechno zvládnout.
Opět jeden z těch snů, kdy se probudím a nemůžu uvěřit, že to není pravda a je to nepříjemné probuzení.
Ale zatímco po minulém podobném snu se dostavila lítost, lítost, že to není realita, lítost, že tohle s ním už nikdy nezažiju, dnes byla lítost vystřídána naštváním.
Protože já ho ve svých snech nechci. Nechci si snít o možném vztahu s panem Božským a jak by to bylo krásné, nejsem Carrie, jsem jen normální holka, která má normálního kluka a i když to pro ni nikdy nebyl ten pan dokonalý, tak je tady a je tady pro ni a má ji rád, zatímco Jemu nestojí ani za to, aby jí odpověděl na jednoduchý dotaz, natož aby si někdy udělal čas. Kdysi jsem si naivně představovala, že jednou budeme možná velmi dobrými kamarády, protože v něco víc jsem si nedovolila doufat. Myslela jsem, že ten obdiv, úctu a přitom přátelské porozumění, které cítím ve vztahu k němu, má i on ke mně. Dnes už vím, že i to byl jen sen.
A já už se tím nechci nechat omezovat, zdržovat, nechci se probouzet z krásných snů do horší reality. Jsem příliš náročná, když chci, aby ta realita byla tím nejlepším, co může být?
Ne, nemyslím. Dokážu se radovat z toho, co mám, zvlášť teď, když vidím, kolik milých lidí v mém okolí někoho či něco z minuty na minutu ztratilo. Když vím, jak příliš snadné je zničit samu sebe.
Učím se být spokojená. Učím se být šťastná.

Just stay out of my dreams, please.

.: 27.11.2008, 11:31:00, Komentáře (2)

.: **bez titulku**

velmi osobně, a proto (zatím?) raději nekonkrétně

Snažím se. Snažím se myslet pozitivně. Poslední dobou se kolem dějí dobrým lidem špatné věci, stále častěji, není snad týdne, kdy by se neobjevila nějaká hrozná zpráva a já tím tak nějak proplouvám a je mi z toho smutno, ale pořád se to vlastně netýká mně, pořád je z určitého úhlu pohledu ještě dobře. Fakt se snažím.

A pak stačí jeden telefonát a hrůza, které jsem se vlastně podvědomě vždycky bála a tušila ji, se stala realitou a snaha o pozitivní myšlení je ta tam. Všechny ty příznaky, které samy o sobě nedávaly smysl, do sebe najednou zapadají jako kousky puzzle. Když mi to táta po chvilce váhání, zda by měl či neměl, řekl, moje první myšlenka a vlastně i slova byly "ježišmarjá, já jsem si to myslela". A asi opravdu, to podezření tady asi vždycky bylo, někde v hloubi duše jsem to věděla, ale bála se si to přiznat, nevěřila jsem, že by to mohla být pravda a tak jsem přivírala oči. Přitom to bylo celou dobu tak jasné. Bože, jak jsme si toho mohli nevšimnout? Sedm let. Trvá to sedm let. Mohli jsme to zastavit, mohli jsme něco dělat. Nemuselo to dojít takhle daleko, kdybychom nebyli takoví sobci. Já, táta, brácha, všichni jsme mysleli jen na sebe a nevšimli si, co se děje. A přitom to v sobě máme všichni a moc dobře to víme. Proč jsme jen neochránili tu nejslabší??? A můžeme s tím vůbec něco dělat? Dokážeme najít cestu zpět? Chápeme vůbec, co to znamená?

Otázky, na které neznám odpovědi, zatím nejsem schopná rozumně myslet. Zatím vlastně ani nejsem schopná uvěřit, že se tohle opravdu děje.

Maminko, je mi to tak líto.

.: 22.11.2008, 0:09:02, Komentáře (4)

.: Pointless

Nahoru a dolů, neomezená sinusoida. Z pocitů štěstí a prožívání spokojeného období pak zase dolů do zmatku, že všechno je nějak špatně a drápání se zpět, vždyť přece všichni jednou chcípnou, život je jen hra, fráze, co proletí hlavou, ale nezůstanou.
Moc nad vším přemýšlím, vadím si, když pořád dokola analyzuju sama sebe, co vlastně chci a co ne, tlačená okolím, protože tohle by se mělo a tohle se prostě musí, smysl života, co chceš dělat jiného? Nevím. Pomalu se podřizovat a zvykat si. Ale strach je tady pořád, není o koho se opřít. Jsem přece ta silná. Ve všech ohledech. Opravdu? Jen já znám celou pravdu, ale sama v ní se orientovat nedokážu, komplikuju vše, ale není to přeci jednoduché? Zakazuji si určitá chování a pocity, to se přece ke mně nehodí, ale přesto je mám a toužím je s někým sdílet, ale nikdo takový není, zatímco já stále okouním na startu, ostatní už mají půlku závodu za sebou, už nemám šanci je dohnat.

Co se stane s těmi, kteří se nezařadí ani do proudu nezařazených?

.: 11.11.2008, 13:02:00, Komentáře (0)

.: Den mexické kuchyně

se svolením autora publikujeme z Arturova deníčku :-)


Milý deníčku,


protože mám rád mexickou kuchyni a protože jsem už dlouho nikde nic dobrého nejedl, příjemně mě překvapil Den Mexické Kuchyně s Vitanou v naší závodní jídelně. Dal bych čtyři hvězdičky z pěti za atmošku a výzdobu: Sombrera, u vchodu viselo lehce zapařené pončo a hrála mexická hudba. Sombrera měly i některé členky osazenstva a proto ta jedna hvězdička dole: Neměly je všechny.

Na každém stole ležel instruktážní list o mexické kuchyni. To jsme si asi měli všimnout ještě před tím, než jsme si nabrali vpravdě zajímavou a barevnou krmi. Ani Jalapeňos, ani burritos, fajitas, enchiladas, dokonce ani tequila (vše uvedeno v instruktážním lístku) nebyla v nabídce u pultíku. Zato jsme se z cedulek nad nabízenými jídly dozvěděli, že oblíbeným jídlem mexičanů jsou Mexické špagety, Mexický guláš, Mexické rizoto, Mexické zapečené brambory, smažený sýr (Někdo škrtl „Mexický“ na popisce) a ještě něco mexického baleného v tortille. Mexická polévka s fazolemi (ano, byly dvě) mi nápadně připomínala Rajskou, jak si ji jistě pamatuješ ze základní školy.


Rozšířili jsme si obzory. A za to buď naší jídelně dík. Jako pozornost byl pak perník zdarma! Nevěděl jsem, že se do něj dává kukuřice… Asi Mexický perník. Chuťově docela dobré a jsem si jist, že ta chuť vydrží… ta mrcha rozpečená kukuřice se mi přilípla na zub a nechce a nechce dolů…



Už se, deníčku, těším na dny indické kuchyně s Indickým gulášem, Indickými špagetami, Indickým rizotem, Indickými zapečenými bramborami a Indickým smaženým sýrem.

Tvůj Artur

.: 15.10.2008, 13:37:00, Komentáře (4)